Chci říct, že šestá třída nebyla dobrým rokem ale pohlcujícím stoletím. Když jsem zjistila, že pilotní sezóna a všechny konkursy se odehrávají v Los Angeles a navíc se překrývají se začátkem školy v Září, strávila jsem dobrou hodinu na podlaze svého pokoje a brečela jsem. To znamená, že pokud jsem ještě chtěla šanci účinkovat v televizi, musela bych nastoupit do školy v Nashvillu o pár týdnů později. V té době mé myšlenky na školu byly opravdu hrozné.
Vrátili bychom se do Kanady, což je blízko Toronta, kde můj táta hrál hlavní roli v seriálu Doc. On a moje mamka dojížděli tam a zpět, ale v létě než jsem šla do páté třídy se nám všem tolik stýskalo a tak jsme se přestěhovali zase nahoru. Mamka mě rok učila doma a teď se vracím ke své staré škole, po roce mé nepřítomnosti. Nejen že jsem věděla moc dobře že během prvních několika týdnech se vše dostane ven ze školy, ale potkáte se tam se svými učiteli, najdete své přátele a zjistíte jestli je pro vás nová školní uniforma přijatelná nebo zcela nepřijatelná.
Cool lidé našli sebe. Chytří lidé našli sebe. Já a všichni ostatní diletantský lidí by se měli realizovat, spojit své síly a co nejlépe je využít. Pokud postrádáte zábavu,riskujete že budete psanec. Lůzr. Pokud jste prošli střední školou, tak víte o čem mluvím. Pokud jste dosud, no a pak vlastně....zavěste se tam. Bude to lepší, slibuji. Buď jak buď, můžete si představit, že vám škola chybí a je zdaleka ideální. Ale jestliže jsem chtěla být herečkou, pak opravdu nebylo na výběr. Musela jsem jet do Los Angeles. Nebyla jsem očekávána že se objevím zpět ve škole a být jednou z těch cool holek samozřejmě.
Místo na farmě v Tennessee, kde jsme bydleli dříve než v Torontu bylo izolované, takže tam nebyly žádné děti pro mě a já nemohla mít žádnou praxi s kamarády. Když jsem vyrůstala, tak jsem si hrála se svými bratry a sestrami. Ale stejně pohodlně mi bylo i s rodiči a jejich přáteli. Ale i tak to nepomohlo, já měla vždy spoustu energie. Neexistoval žádný způsob, jak bych mohla jen stále sedět a hodiny se soustředit na konec. Lidé přesně nevěděli, jak na mě. Není to tak, že bych byla nezdvořilá, ale Já.Nemohla.Být.Zticha.
První den ve škole v prvním roce mi můj učitel řekl že budu po škole, pokud řeknu ještě jedno slovo. Otočila jsem se ke kamarádce a pošeptala jí ,,Ještě jedno slovo". Bum! Jsi po škole! Za šeptání! V prvním dni ve škole. Mám štěstí na učitele, neslyšel totiž co jsem přesně řekla, kdo ví co by se pak semnou stalo. Ve škole jsem chtěla být sama sebou a né být plachou. Měla jsem hodně o čem mluvit.
Zastavila jsem se v divadle a hudbě. Měla jsem dobré známky a také velké sny. Není přesný vozrec na to být "cool". Hodně dětí si s tím dělalo starosti. Já měla obavu z toho, že stojím venku. Chtěla jsem se cítit unikátně, nepředvídatelně, různě. Ale stála jsem venku a postrádala velmi důležitou zatáčku ve škole, to nebylo přesně to co jsem měla namysli.
Mimochodem, když jsem se dostala zpět do Nashvillu do šesté třídy-dva týdny poté, co začala škola-moji staří přátelé byly zřejmě rádi že mě vidí, cítila jsem že se život vrátí do normálního stavu. Začala jsem myslet na to, že jsem o vlásek unikla pohromě a že jsem si začala uvědomovat že tohle nebyl můj případ. Jedna z mích nejbližších kamarádek, jmenovala se Rachel a já jsme začali být rozháněné k partě holek v naší třídě. Ony nebyly zas až tak cool a namyšlené holky. Opravdu nevím co bylo jejich řešením. Ale právě teď nemůžu být stereotypní. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se chtěla do jejich skupiny hodit. První známkou potíží byla nejmenší, nejmenší věc co si můžete představit.
Stály jsme po matematice u našich skříňek. Udělala jsem malý vtípek, a vůdce - MG - ,,Mean Girl" vykulila oči. Tak to bylo, drobné gesto -a šlo to ve vteřině. Všechno něco znamená v šesté třídě. Co jsem jí na to řekla? Nic samozřejmě. Mám na mysli, jestli jste byli v šesté třídě, víte jak to chodí. Kdybych měla říct něco jednoznačeného, jako třeba ,,Co se děje žes kulila tak oči?" MG by na to řekla něco opravdu lehkomysleného jako ,,Nemám ponětí o čem to mluvíš" a já bych se ponížila. A pocit z té averze byl víc než nic. Tak jsem jednala, jako bych jí vůbec neviděla. Dala jsem to prostě pryč z hlavy.
Ale příznaky průběžně přicházely. O několik dní později jsem položila svou krabičku s oběděm dolů a uslyšela jsem někoho vrčet. Vrčet? Další týden jsem na sobě měla novou džínovou bundu. Řekla jsem: ,,Miluji svůj dnešní outfit". Někdo se mi začal posmívat: ,,Vážně?" a přesměroval můj pohled na seschlý, mrňavý, sušený hrášek na podlaze, ze včerejší večeře. Teď už vím že jsem nebyla paranoidní. Byla jsem vyhnanec. Proč se mí "přátelé" na mě obraceli? Netušila jsem. Tady to máte.
Vítej v šesté třídě-sociálním pekle.