Vypadalo to jako by mi chtěl někdo dělat to, co jsem zažívala ve škole. Nedlouho po incidentu ve školní koupelně, jsem měla další překvapení. Zavolali z Disney a řekli mi, že chtějí, abych přijela do L.A. na konkurz Hannah Montany. Bylo to v polovině školního roku! Góóól! V té době jsem mohla být Tourture 101. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem měla závazky s roztleskávačkami. Kdybych chyběla na jedné zkoušce tak by to byl problém. Choreografie vychází z každého člena. Koneckonců, nemůžete udělat pyramidu, protože by na vrchu chyběla holka. Vlastně je to ještě horší, že se pokusí vytvořit pyramidu bez jedné holky! Možná by mě máma mohla nějak omluvit ze zkoušek.
Letěla jsem do LA, úzkostlive běžela s mamkou, byly jsme uspěchané aby jsme se na konkurz dostaly včas. Můžu stěží popsat to jak jsem byla vzrušená. Otevřela jsem dveře do čekárny a tam bylo padesát dalších Hannah. Čekaly jsme co se bude dít dál. Mamka a já jsme si vyměnily pohledy. Mysleli jsme si totiž že jsem finalistkou. Myslím, že jsme myslely špatně. Žertovala jsem že jsme tam měli hodně Hannah ale žádná nebyla z Montany (Hannah Indiana, Hannah Konektikat, Hannah Idaho.) Já vím, já vím ale měly jsme spoustu času, aby jsme zabily čas v čekárně.
7 MÍST KAM CHCI JET
1. Fiji
2. Austrálie
3. Itálie
4. Hawaii
5. Německo
6. Španělsko
7. Severní Karolína
V čekárně na Hannah Montanu to bylo jako v rušné čekárně u lékaře. Byly tam staré časopisy, divně voněly, bylo tam veliké napětí - a všichni jsme se navzájem zkoumaly. Některé maminky, které tam čekaly se svými dcerami měly příliš parfému a z toho mě bolela hlava. Jediným spasitelem bylo to, že jsme nemusely dostat žádné očkování. Přestože jsem si byla docela jistá, že to nedostanu, část mě bude zraněná a utěšovat tu bolest bude hodně dlouhé. Jak jsme čekaly a čekaly, mohly jsme vidět že se některé dívky a jejich maminky od nás oddalují.
Moje mamka, díky bohu nebyla "jen" mamka.Ona ignorovalo to jak vypadá, ale já ne. V místnosti vládla nervozita. Nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, kdo je nejhezčí, nebo nejlépe připravený nebo nejtalentovanější. Seděla jsem tam a přistihla jsem se jak sleduji ostatní holky. Žádnou z nich jsem nepoznala, ale to se dalo čekat. Dělala jsem nějaké zkoušky ale nikdy jsem vlastně neviděla přesně celé město. Většina dívek byla mnohem starší a vyšší než já. Řada z nich byla krásná. Některé měly lesklé černé vlasy, jiné měly dlouhé blond vlasy. Některé měli i zářivě bílé zuby. Podívala jsem se na to, jak byly oblečené, jaký měly make-up a jak měly udělané vlasy.
Vypadaly osamoceně a já si byla jistá že většina těch dívek by mohly roli dostat. Nedokázala jsem si představit, kolik zkušeností už měly. Cítila jsem se mimo svou ligu. Konkurz byl zdaleka nejstrašidelnější a nervy-drásající chvíle co jsem kdy zažila. Raději bych možná psala nějaký test. Líbilo se mi vystupovat, to jsem byla vždy nadšená ale také jsem vždy chtěla opravdovou práci, takže úzkost byla velká. Ale na konkerétní den mě roztleskávač probudil. Moje trenérka roztleskávaček byla velmi přísná! V Nashvillu semnou někteří lidi zacházeli ošklivě, protože jsem dcera zpěváka Billy Ray Cyruse.
Měli by trošku ubrat, protože můj táta byl opravdu někdo. Chastity ne. Poněkud na mě byla opravdu tvrdší. Nebyla jsem nejlepší akrobat, ale ona mě na cvičení učila přemet po zadu. Při tom jsem se bouchla do hlavy, a jako bych se pohybovala v kruzích několik hodin. Chastity se o mě moc dlouho nestarala. Byla hrdá na to, že jsem po dlouhé době odešla. Ona vždycky říkávala: ,,Nemůžu najít žádné slovo." Chastity mě vždy učila, že když něco chci, musím pro to tvrdě pracovat. Chtěla jsem aby tato část byla špatná.
Kdo řekl, že tyto leštěné LA dívky jsou lepší než já? Když konečně řekli mé jméno, byla jsem připravená. V místnosti, kde se konal konkurz, kde jsem musela čelit deseti lidem, kteří seděli za stolem. Stála jsem tam oblečena v krátké sukni a tričku. Chcete aby si vás pamatovali a tak jsem se ujišťovala že neodcházejí. Um, nebylo to tak napajeté. Pro jednou v mém životě bylo dobré že jsem tak hodně mluvila. Jen jsem se musela ujistit abych nebyla tak nervózní. Potom mi ti castingový lidi řekli ať čtu ze scénáře a pak zazpívám. Zazpívala jsem trochu z Mamma Mia! Stejně jako na většině konkurzů měli komentáře typu: ,,Můžete to zkusti trochu jasnějí?" nebo ,,Přečtěte si to znovu a dělejte jako by jste byla opravdu rozzlobená na svého bratra." (Je to srandovní. Byla jsem hrozně nervózní a netušila jsem co jsou ti lidé za stolem zač. Byli to zastrašující cizinci. No a dnes s nimi pracuji skoro každý den.)
Když jsem vyšla z castingové místnosti, netušila jsem kdo jsem. Nemohla jsem odpočívat i když už bylo po všem. Tak trochu. Nejvíce stresující vec z celého castingu je to utrpení, že nemůžete jít domů a všem říci jaké to bylo. Když jsem byla v čekárně, sledovala jsem dívky, jak je volají zpátky. Přemýšlíte i vy, jestli budete znovu zpívat. A nikdy nevíte, proč jste byli zavoláni. Mají vás rádi? Milujou vás? Jedna osoba z nich vás nenávidí? Mají obavy z vašich vlasů? Z vaší výšky? Nikdy nemáte ani nejmnejší náznak naděje. Udělala jsem to nejlepší co ve mě bylo, ale nakonec jsme jely domů do Nashvillu se špatnou zprávou. A pak o pár týdnu později, mám další hovor:
,,Jsi finalistkou!" Dobře, tak tohle byla skutečná věc. Možná je to letenka ze šesté třídy po tom všem. Opět jsem žádala roztleskávačky o uvolnění. Dva údery Jeden větší a Chasity mě vykopla z týmu. Letěla jsem do LA, úzkostlivě běžela s mamkou, byly jsme uspěchané aby jsme se na konkurz dostaly včas, můžu stěží popsat to jak jsem byla vzrušená. Otevřela jsem dveře do čekárny a tam bylo dalších třicet Hannah. Zvuková souhra? Začínala jsem se cítit jako jeden z těch míčků, který je k pádlu připevněný gumičkou. Pokaždé když jsem mlaskla, zastavili mě a chtěli abych mlaskla znovu. No, bylo to možná trošku mírnější. Ale bylo mi jedenáct. Bylo to jako na horské dráze. Na tvářích těch dívek jsem viděla hroznou realitu. Zřejmě jsem neudělaal žádný pokrok. Určitě se budu muset vrátit do šesté třídy.