close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2010

On the other hands

6. února 2010 v 11:29 Kniha Miley Cyrus
Víte jaké to je v horkém letním dni, ponořit se do křehkého reliéfu studeného bazénu? No, to je ten pocit, jak jsem se cítila, když jsem přišla domů ze školy po mimořádně náročném dni a bylo mi řečeno že volali z Disney. Margot, hledač talentů, která má o mě zájem musela poslat všechny nahrávky všech dívek, zastoupeny ve věku jedenácti a šestnácti let.

Chtěli nahrávku pro moje čtení scénáře Lilly-nejlepší kamarádku dívky, jménem Chloe Stewart v nové televizní show s názvem Hannah Montana.Od samého začátku co jsem si s rodiči přečetla scénář, věděli jsme že Chloe Stewart byla má vysněná role. Chloe je změna mé osobnosti. Hannah Montana byla rocková hvězda. Herečka, která bude hrát obě části bude i zpívat písničky od Hannah Montany. Zpívání a herectví. Oboje bylo mím vělkým snem a jestliže bych dostala tuto roli, neměla bych dávat jednu část stranou. Poté, co můj táta dočetl scénář, průběžně řekl: ,,To je pro Miley, Miley je pro tohle." Ale kruci, já bych hrála klidně ráda Lilly. Nebo aspoň by bylo štěstí kdybych mohla mluvit pokojovou rostlinu, která by patřila Chloe Stewart, když už na to přijde.

Tak jsme udělali nahrávku, poslali a téměř okamžitě nám z Disney zavolali, abych natočila další nahrávku a chtěli abych přečetla část Hannah. Byla jsem mimo. Vážně, moje ječení zřejmě probudilo strach u koní v mé blízkosti. V mé hlavě jsem se už se vším stěhovala do LA. Samozřejmě, Hanně Montaně by mělo být patnáct, ale mě je dvanáct. Sakra dvanáct. Ok, bylo mi jedenáct. To byl problém. Ale věděli jak jsem stará a i tak mě požádali o nahrávku, takže to nebude zas takový problém. Vyjímka ne? Tak jsme poslali druhou nahrávku a hned další den jsme dostali e-mail, že jsem příliš mladá a příliš malá pro Hannah.

Byla jsem smutná. Táta mi řekl: ,,Disney udělalo velkou chybu. Moje intuice mi říká, že ty jsi Hannah Montana." Všechno na co jsem tehdy myslela byla jen tátova intuice. Pojďme se tedy vrátit do pravidelného mučení v šesté třídě.

Operation mmm

6. února 2010 v 11:28 Kniha Miley Cyrus
Je tu nějaký návod, jak na mučení jedenáctiletých holek? Pokud ne, ty holky si způsob našly. V zimě téhož roku, každý den přinesli nové tvůrčí nápady na operaci "Udělat Miley Hrozně". Poslali mi sprosté poznámky, ukradli mé knihy a snažili se abych pozdě chodila do třídy. Dělali si legraci z mého oblečení a účesu. Řekli Rachel, mojí kamarádce-že jestli se mnou bude obědvat, budou jí dělat ješět horší věci. Takže jsem u stolu seděla sama, den co dden při pohledu na vandalské děti a přemýšlela jse, jak bych vypadala s černými vlasy a řetězy. Rozhodla jsem se že to nebyl dobrý nápad.

A seznam pokračuje. Rachel se mnou přestala mluvit. Když jsem chtěla ve škole vyzkoušet tým roztleskávaček, tak mi tzv. přátelé řekli že bych podváděla a učila se tance dopředu. Totální lež, ale hlavní roztleskávačka tomu věřila a tak mi nebylo dovoleno abych to zkusila. Oh, taky nikdy nezapomenu na to, že se mi tam jeden z nich líbil. Jo a taky mi řekla že chtěla "boj". Řekla mi pár věcí o "našich kamarádech", že jsem nedokázala pochopit, proč se jim nelíbilo že jsem odešla a pak se zase vrátila. Řekli že jsem snob.

Byla simulant. Když se ohlédnu zpátky, myslím si že spíš ona měla být herečkou. Pokud to zní jako tuctová Judy Blume-Příběhy ze Šesté Třídy, bylo to tak. Nedbala jsem na otázky zapomenutého světa jako je hladomor nebo pandemie. Veděla jsem, že moje problémy byly relativně maličké. Ale byly moje. A cítili se težší na mích ramenou než ve světě.

Takže pokud chcete vědět, jestli jsem to školu měla ještě někdy ráda. Odpověď zní: absolutně ne.

The first dream

6. února 2010 v 11:28 Kniha Miley Cyrus
Naštěstí jsem měla jiný svět mimo školu. Potom, herecká věc byla jen malá část mého života. Když mi bylo šest, dělala jsem závody s roztleskávačkami a na dlouhou dobu to bylo pro mě opravdu všechno. Moje mamka mě v tom podporovala. Bydleli jsme na velké farmě, což bylo neuvěřitelné, ale kolem nás nebyli žádní sousedi a žádné děti, se kterými bych si mohla hrát. Což v mé mysli nebylo zas tak špatné. Milovala jsem zvířata a ráda jsem chodila ven s mím cool velkým bratrem, Tracem (říkám mu Trazz), s mojí úžasnou velkou sestrou Brandi, s mím malým bratrem Braisonem (říkám mu Brazz) a s miminkem Noah, když přišla na svět.

Ale moje mamka chtěla abych měla nějaké přátele kromě koní, slepic a mích sourozenců. Nebyl to příkaz (Dobře, možná v tom malý příkaz byl.) Vzhledem k tomu, že mamka milovala roztleskávačky už jako dítě, chtěla abych se o to pokusila. První den jsem šla na zkoušku. Nebyla jsem z toho nadšená. Prosila jsem: Prosím nedělej mi to. Co je špatného na tom že jsou koně, kuřata a moji bratři mími jedinými přáteli? Nestrhnou mě dolů, nebudou se mi smát, trošku sice zapáchají (promiň Brazzi) ale to je v pořádku. Nejsem povrchní. To nemusí být zřejmé pro můj dnešní život, ale nový lidi kolem mě, mi dělali starosti. Jen pomyšelní, že jsem v místnosti s cizími lidmi, mě v noci strašilo.

Mimochodem, věděla jsem, že můj táta byl na mé straně, s tou věcí okolo roztleskávaček. Cestoval hrozně moc, a tak když byl doma chtěl být s námi co nejvíce. Ale mamka vytáhla své tajné zbraně a tak jsem šla. A protože mamka měla tu správnou cestou, okamžitě jsem si to zamilovala. Roztleskávačky mi zabíraly hodně času. Spoustu. Byla jsem v tělocvičně každý den. Pracovali jsme venku. Prudce jsme klesaly. Trénovali jsme dvě a půl hodiny pravidelně, znovu a znovu. Stala jsem se nejlepší kamarádkou s Lesley a ostatníma holkama z týmu a moje mamka se přátelila s jejich mámamy.

Společně jsme cestovali po soutěžích, pobývaly jsme v motelech, plavaly, dělaly blbosti a naše vlasy a makeup byly neuvěřitelné, intenzivní a extrémní při soutěžích. Byla jsem v tom opravdu až po uši. Jeden čas jsem byla opravdu nemocná před soutěží v Gatlinburgu, Tennessee. Víte, jedna z těch věcí kdy se napijete třeba jen vody a už se vám chce zvracet? Nebylo mi dobře v té době co se konala soutěž. Takže jsem s mojí mamkou strávila celé čtyři a půl hodiny na zadním sedadle auta a snažila se co nejvíce spát a ještě víc spát. Dostali jsme se do hotelu v Gatlinburgu a stále mi nebylo dobře, ale i přesto jsem chtěla soutěžit.

Moje trenérka mi řekla, že neexistuje žádný způsob jak bych to mohla udělat. Snažila se mě zastavit , ale já trvala na svém. Veděla jsem, že bych to mohla udělat, kdybych sama sebe potlačila. Třicet minut, než to mělo začít jsem vstala z postele, osprchovala jsem se a šla k ostatním. Šla jsem pak ven, což je před závodem běžné. Ale udělala jsem to.

Celé to na mě záleželo. Když jsem se dostaka do auta, po každé souteži, moje maminka mi řekla: ,,Tady je tvá trofej" a v ruce jsem měla zářící pohár, na kterém je moje jméno. Když jsem vyrůstala, můj pokoj byl plný trofejí. Všechny od mé mámy, největší a nejlepší fanynka , co kdy holka mohla mít. Neměla jsem osobně zaslouženou každou trofej, ale Gatlinburgovská trofej-vím že záležela na mě.

A long pit stop

6. února 2010 v 11:28 Kniha Miley Cyrus
Roztleskávačky byly mé chráněné nebe, jediné místo, kde jsem věděla že mám přátele, kterým můžu věřit až do konce světa. Nebo alespoň, kteří mě chytí když lítám ve vzduchu ale i tak to bylo o něco víc pravděpodobnějšího k dosahu konce světa, tak jako tak.

Ale ve škole jsem takovou bezpečnou síť neměla. Dále se to zhoršovalo. Pořád nemám ponětí, jak se klub Anti-Miley dostal ke klíčům od školní koupelny. Jednou jsem byla na cestě do přírodovědné učebny a oni mě tam strčili a zamkli. Byla jsem v pasti.

Uhodila jsem se do dvěří a poranila si zápěstí. Nikdo nepřišel. Chtěla jsem otevřít okno, ale bylo přilepené. Všichni už byli ve třídě. Nikdo nepoužil tu koupelnu po dobu čtyřiceti minut. Sedla jsem si na zem a čekala. Cítila jsem se jako bych tam strávila už několik hodin, zajímalo mě jestli čekám na nějakého zachránce, nebo jak je můj život opravdu neuspořádaný.

Podívala jsem se na linii stránek, na řadu zrcadel, na pevná okna a uvažovala jsem o svých dvou rybách jak plavou kolem a kolem ve své míse. Jak jsem se sem mohla dostat? Ptala jsem se na to? Říkala jsem si o to? Skončí to někdy? Věděla jsem hlavní města všech padesáti států.

Mohla jsem udělat přemet dozadu a chodit po straně. Ale nemám ponětí proč se tak nestalo. Byla jsem opuštěná, osaměla a smutná. Jediný jasný bod že jsem teď používala tu koupelnu byl zřejmě ten, že to je to místo, kam opravdu patřím.

When Disney call

6. února 2010 v 11:27 Kniha Miley Cyrus
Vypadalo to jako by mi chtěl někdo dělat to, co jsem zažívala ve škole. Nedlouho po incidentu ve školní koupelně, jsem měla další překvapení. Zavolali z Disney a řekli mi, že chtějí, abych přijela do L.A. na konkurz Hannah Montany. Bylo to v polovině školního roku! Góóól! V té době jsem mohla být Tourture 101. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem měla závazky s roztleskávačkami. Kdybych chyběla na jedné zkoušce tak by to byl problém. Choreografie vychází z každého člena. Koneckonců, nemůžete udělat pyramidu, protože by na vrchu chyběla holka. Vlastně je to ještě horší, že se pokusí vytvořit pyramidu bez jedné holky! Možná by mě máma mohla nějak omluvit ze zkoušek.

Letěla jsem do LA, úzkostlive běžela s mamkou, byly jsme uspěchané aby jsme se na konkurz dostaly včas. Můžu stěží popsat to jak jsem byla vzrušená. Otevřela jsem dveře do čekárny a tam bylo padesát dalších Hannah. Čekaly jsme co se bude dít dál. Mamka a já jsme si vyměnily pohledy. Mysleli jsme si totiž že jsem finalistkou. Myslím, že jsme myslely špatně. Žertovala jsem že jsme tam měli hodně Hannah ale žádná nebyla z Montany (Hannah Indiana, Hannah Konektikat, Hannah Idaho.) Já vím, já vím ale měly jsme spoustu času, aby jsme zabily čas v čekárně.

7 MÍST KAM CHCI JET
1. Fiji
2. Austrálie
3. Itálie
4. Hawaii
5. Německo
6. Španělsko
7. Severní Karolína

V čekárně na Hannah Montanu to bylo jako v rušné čekárně u lékaře. Byly tam staré časopisy, divně voněly, bylo tam veliké napětí - a všichni jsme se navzájem zkoumaly. Některé maminky, které tam čekaly se svými dcerami měly příliš parfému a z toho mě bolela hlava. Jediným spasitelem bylo to, že jsme nemusely dostat žádné očkování. Přestože jsem si byla docela jistá, že to nedostanu, část mě bude zraněná a utěšovat tu bolest bude hodně dlouhé. Jak jsme čekaly a čekaly, mohly jsme vidět že se některé dívky a jejich maminky od nás oddalují.

Moje mamka, díky bohu nebyla "jen" mamka.Ona ignorovalo to jak vypadá, ale já ne. V místnosti vládla nervozita. Nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, kdo je nejhezčí, nebo nejlépe připravený nebo nejtalentovanější. Seděla jsem tam a přistihla jsem se jak sleduji ostatní holky. Žádnou z nich jsem nepoznala, ale to se dalo čekat. Dělala jsem nějaké zkoušky ale nikdy jsem vlastně neviděla přesně celé město. Většina dívek byla mnohem starší a vyšší než já. Řada z nich byla krásná. Některé měly lesklé černé vlasy, jiné měly dlouhé blond vlasy. Některé měli i zářivě bílé zuby. Podívala jsem se na to, jak byly oblečené, jaký měly make-up a jak měly udělané vlasy.

Vypadaly osamoceně a já si byla jistá že většina těch dívek by mohly roli dostat. Nedokázala jsem si představit, kolik zkušeností už měly. Cítila jsem se mimo svou ligu. Konkurz byl zdaleka nejstrašidelnější a nervy-drásající chvíle co jsem kdy zažila. Raději bych možná psala nějaký test. Líbilo se mi vystupovat, to jsem byla vždy nadšená ale také jsem vždy chtěla opravdovou práci, takže úzkost byla velká. Ale na konkerétní den mě roztleskávač probudil. Moje trenérka roztleskávaček byla velmi přísná! V Nashvillu semnou někteří lidi zacházeli ošklivě, protože jsem dcera zpěváka Billy Ray Cyruse.

Měli by trošku ubrat, protože můj táta byl opravdu někdo. Chastity ne. Poněkud na mě byla opravdu tvrdší. Nebyla jsem nejlepší akrobat, ale ona mě na cvičení učila přemet po zadu. Při tom jsem se bouchla do hlavy, a jako bych se pohybovala v kruzích několik hodin. Chastity se o mě moc dlouho nestarala. Byla hrdá na to, že jsem po dlouhé době odešla. Ona vždycky říkávala: ,,Nemůžu najít žádné slovo." Chastity mě vždy učila, že když něco chci, musím pro to tvrdě pracovat. Chtěla jsem aby tato část byla špatná.

Kdo řekl, že tyto leštěné LA dívky jsou lepší než já? Když konečně řekli mé jméno, byla jsem připravená. V místnosti, kde se konal konkurz, kde jsem musela čelit deseti lidem, kteří seděli za stolem. Stála jsem tam oblečena v krátké sukni a tričku. Chcete aby si vás pamatovali a tak jsem se ujišťovala že neodcházejí. Um, nebylo to tak napajeté. Pro jednou v mém životě bylo dobré že jsem tak hodně mluvila. Jen jsem se musela ujistit abych nebyla tak nervózní. Potom mi ti castingový lidi řekli ať čtu ze scénáře a pak zazpívám. Zazpívala jsem trochu z Mamma Mia! Stejně jako na většině konkurzů měli komentáře typu: ,,Můžete to zkusti trochu jasnějí?" nebo ,,Přečtěte si to znovu a dělejte jako by jste byla opravdu rozzlobená na svého bratra." (Je to srandovní. Byla jsem hrozně nervózní a netušila jsem co jsou ti lidé za stolem zač. Byli to zastrašující cizinci. No a dnes s nimi pracuji skoro každý den.)

Když jsem vyšla z castingové místnosti, netušila jsem kdo jsem. Nemohla jsem odpočívat i když už bylo po všem. Tak trochu. Nejvíce stresující vec z celého castingu je to utrpení, že nemůžete jít domů a všem říci jaké to bylo. Když jsem byla v čekárně, sledovala jsem dívky, jak je volají zpátky. Přemýšlíte i vy, jestli budete znovu zpívat. A nikdy nevíte, proč jste byli zavoláni. Mají vás rádi? Milujou vás? Jedna osoba z nich vás nenávidí? Mají obavy z vašich vlasů? Z vaší výšky? Nikdy nemáte ani nejmnejší náznak naděje. Udělala jsem to nejlepší co ve mě bylo, ale nakonec jsme jely domů do Nashvillu se špatnou zprávou. A pak o pár týdnu později, mám další hovor:

,,Jsi finalistkou!" Dobře, tak tohle byla skutečná věc. Možná je to letenka ze šesté třídy po tom všem. Opět jsem žádala roztleskávačky o uvolnění. Dva údery Jeden větší a Chasity mě vykopla z týmu. Letěla jsem do LA, úzkostlivě běžela s mamkou, byly jsme uspěchané aby jsme se na konkurz dostaly včas, můžu stěží popsat to jak jsem byla vzrušená. Otevřela jsem dveře do čekárny a tam bylo dalších třicet Hannah. Zvuková souhra? Začínala jsem se cítit jako jeden z těch míčků, který je k pádlu připevněný gumičkou. Pokaždé když jsem mlaskla, zastavili mě a chtěli abych mlaskla znovu. No, bylo to možná trošku mírnější. Ale bylo mi jedenáct. Bylo to jako na horské dráze. Na tvářích těch dívek jsem viděla hroznou realitu. Zřejmě jsem neudělaal žádný pokrok. Určitě se budu muset vrátit do šesté třídy.

Make you own dreams

6. února 2010 v 11:26 Kniha Miley Cyrus
Nemohla jsem uniknout ze školy, ale mohla jsem se soustředit na jiné věci. Měli jsme obrovskou soutěž s roztleskávačkami, takže jsem se co nejvíce připravovala a byla jsem unavená z toho, jak jsem pořád přemýšlela o konkurzu. Můj život byl nasátý od osmi hodin do tří hodin. Pak jsem šla do tělocvičny a snažila se vše vytlačit ze své hlavy. A pak, když jsem se opravdu vzdala naděje, mám další hovor od Margot - hledačka talentů. Disney mě chtějí znovu vidět. Co to dělají, řezají jednu dívku v době American Idol-stylu? Tento čas neexistovalo žádné ječení nebo narušení klidu zvířat na farmě. Místo pocitu nadšení jsem se cítila unavená.

Řekla jsem mamce že se nechci vrátit. Myslela jsem si že to bude stejné znovu a znovu. Byla jsem zcela zaměřená na roztleskávačky. Můj tým mě chce. Můj tým mě potřebuje. Můj tým nedopustí abych létala napříč zemí a znovu a znovu se vracela s prázdnou. Na mojí mamku to také bylo moc. Řekla že je to velice stresující. Ale pak nám Margot řekla, co řekla vedoucí castingu Judy Taylor: ,,Nemůžeš tím projít. Oni stále myslí na Miley. Viděli jsme hodně dívek, avšak oni se stále vrací k ní." Chybět v této soutěži by znamenalo pád týmu.

Musela jsem si vybrat mezi roztleskávačkami a konkurzem. Tento den jsem musela čelit nejtěžšímu rozhodnutí v mém životě. Máma řekla že do toho nebude zasahovat, ale chce mít perspektivu aby mohla učinit informované rozhodnutí. Ona řekla: ,,Miláčku jseš si jistá? Myslím že jsi úžasná ale šance na získání této role je stále štíhlejší až žádná. Nemáš žádné zkušenosti. Všichni víme, že si myslíš že jsi moc malá a moc mladá. Máš na to celý život. Pokud půjdeš, můžeš se u roztleskávaček obětovat pro nic za nic." Můj táta měl jednodušší radu: ,,Musíš jít. Tato část je určená pro tebe." (On má velkou víru v intuici a v tomto tématu). Řekli že mi vezmou čas a myslí to opravdu vážně.

7 VĚCÍ, KTERÉ MI POMÁHAJÍ UNSOUT

1. CD Fine Franzy
2. čtení o životě Ensteina
3. počítání
4. přemýšlení o mé rodině
5. odpovídání na e-maily
6. obchodní jednání
7. přitulení k mému pejskovi - Sofii

Tak jak jsem si myslela, dlouhé a těžké. Roztleskávačky nebyly mou jedinou vášní. Byla to moje spása pro tento rok. Byl to jediný způsob jak jsem mohla přežít šestou třídu. Kdybych přestala a pak nezjistila tu část, kterou jsme všichni věděli, byla to největší pravděpodobností sled událostí a já bych odešla s prázdnou. Neměla jsem v plánu být roztleskávačkou po zbytek svého života. Tohle byla moje šance. Jsem opravdu vyděšená z mé mysli. Vždy jsem věřila, že s největší příležitostí v životě přijde strach a nebezpečí. Uvědomila jsem si, že s ohledem na riziko bylo jako vznášet se u roztleskávaček a s vírou věřit že vás dole někdo chytí. Možná byly roztleskávačky tréninkem pro tuto chvíli. Věděla jsem že to bylo příliš naděje, ale Hannah Montana byla moje vynesněná role a bylo to blíž než kdy jindy. Nemohla jsem to teď vzdát. Byla jsem zpět v LA.

Sny, které platí pro tvou budoucnost, je to o čem sníš v noci. Jsou vždy na zadní straně tvé mysli. Jsou to ty, po kterých tvé srdce touží. Stále jdeš. Akceptuj realitu a měj záložní plán, avšak vždy následuj své sny bez jakéhokoliv ohledu.

V tuto dobu byly v čekárně pouze dvě dívky. Jedna z nich byla Taylor Momsen, která hrála ve Spy Kids 2 a nyní je hvězdou seriálu Gossip Girl. Byla nádherná, s dlouhými, blond vlasy. Druhé bylo 16 let. Byla jsem o dost menší a mladší jak ony. Když jsem se dostala do místnosti, kde se konal konkurz, četla jsem scénář pro vedení znovu a znovu. Zpívala jsem pro ně píseň. Mluvila jsem s nimi tak aby mě lépe poznali. Četla jsem více scén. Zpívala více písniček. Četla jsem písně. Zpívala scény. Představovala jsem se jak hraju Hannah. Byl to dlouhý den a konečně bylo po všem. Moje mamka, moje babička (Mammie) a já jsme byly ubytované v Universal Studio, v zábavným parku, takže jsem chtěla dělat něco zábavného, než dojde k tomu že se zájezd pokazí.

Konkurz skončil a tak jsme šly na večeři do restaurace, která se jmenovala Daily Grill. Seděli jsme, dostali naše nápoje a já hned vylila babičin Dr. Pepper na celou mojí bílou sukni. Tak jsem co nejrychleji vytáhla papírové ubrousky. Margot mezitím volala. Ona a mamka spolu chvilku mluvily, pak moje mamka zavěsila a obrátila se ke mě: ,,Chtějí abychom se vrátily di studia právě teď." řekla mi. ,,Máme jít na zkoušku s jinou dívkou, která hraje Lilly. Margot nám řekne vše co máme udělat." Podívala jsem se na svou ušpiněnou sukni od Dr. Peppera a řekla jsem: ,,Myslím že bych to mohla udělat, ale určitě ne takhle!" Ale oni pro nás zaslali auto. Spěchaly jsme zpět do hotelu, abych se mohla převléknout než přijede auto. mé srdce bušilo, měla jsem spocené ruce. Zkoušela jsem s Lilly, byla to moc hezká holka s velmi tmavými vlasy. Ona a já jsme si vzrušeně šeptaly. Byly jsme jediné! Nebyly jsme? Vypadalo to slibně. Ke konci jsme šli říct naše části, namísto toho řekli jen že děkují a poslali mě zpátky do Nashvillu.

Zpočátku mamka volala agentce každý den, jestli nejsou nějaké novinky. Týdny utekly. Nakonec jsme prostě přestaly volat....

The caffeteria

6. února 2010 v 11:26 Kniha Miley Cyrus
Nikdy jsem nikomu ve škole neřekla, že jsem byla na konkurzu v LA, ale zdálo se, jako by moji ničitelé měli šestý smysl a věděli že jsem někde byla. Když jsem se vrátila zpět z LA podruhé, děvčata se vrátila do mé běžné šikany. Jednalo se o velké a tvrdé holky. Já byla vychrtlá a malá. Byly plně schopny mi dělat tělesná poškození. Jako kdyby to už nebylo dost děsivé, pak mi poslali vzkaz, když jsem se druhý den ukázala v bufetu na obědě. Nebudu sem psát žádná slova, která mi hrozila. Řekněme, že to bylo opravdu dost nepříjemné.

Já vím že to zní trošku hloupě, že se bojím vzkazu. Musíte mi prostě věřit. Tyto dívky byly špatné. Celou dobu jsem se to šikanování snažila zvládnout sama. Nikdy jsem neukázala svůj strach, ne na ty holky, nebo na své kamarádky a nebo rodiče. Nikdy jsem nebrečela. Neřekla jsem to svým rodičům. Zkoušela jsem všechno a pořád na to myslela. Někdy jsem se snažila sama sebe hájit. Někdy jsem se omlouvala. Někdy jsem šla prostě pryč. Vždycky jsem se cítila sama. Ale v noci jsem se stala bufetovou hrozbou, viděla jsem jak se operace "Co nejvíc uškodit Miley" stup'nuje na novou úroveň. Více oprace "Miley shodit dolů". Byla jsem vyděšená a tak jsem to řekla kamarádce z roztleskávaček po telefonu.

Měla bych předstírat že mám chřipku? Měla bych přeskočit oběd? Mám si vzít do ruky láhev s kečupem a připravit se na bitvu? Jakmile jsem položila telefon, přišel do pokoje taťka. Posadil se na mou postel a řekl že zaslechl můj rozhovor. Sklopila jsem oči. Táta chtěl vědět co se děje. Ukázala jsem mu tedy ten vzkaz a řekla mu že mám velký strach. Pořád jsem ho prosila aby nic nedělal. Věděla jsem, že kdyby to řekl mamce, hned by volala ředitelovi, byl by to konec. Zničily by mě. Táta mě vyslechl a řekl že to chápe. Ale pak dodal: ,,Ale víš že to mamce musím říct." Sledovala jsem rovnou tátu a pak řekla mamce: ,,Mami já už s vámi nikdy nebudu mluvit pokud cokoliv řeknete." Ale viděla jsem jejich tváře, jakmile jsem šla spát, vedli dlouhý rozhovor.

Další den jsem šla na oběd a nevěděla kdy tu konverzaci vlastně ukončili. Co jiného jsem mohla dělat? Pokud se těm holkám dnes schovám, udělají to zítra. Byl to speciální mimoškolní den dívek, které chtěly někoho zmlátit. Ale místo toho mají šťastný konec s povznášející zprávou o překonání úzkosti. Na tomto pozemku snad zůstanu po zbytek svého života-opuštěná a sama. Jakmile jsem se posadila na svůj prázdný stůl v jidelně, tři holky vztaly od stolu a v mžiku stály nademnou. Můj žaludek se sevřel. Stiskla jsem svůj sýrový, grilovaný sendvič, jako by to byl můj nejlepší kamarád. Byla jsem připravená. Začaly semnou třást a ječet ať vstanu. Seděla jsem tam jak zmrazená. Nevěděla jsem co mám dělat. Podívala jem se okolo a uviděla matku jedné z dívek, která seděla blízko stolu.

Matka! Ona se ale jen začala smát. Nebyla jsem kuře. Co mi to chtějí udělat? Byla jsem najednou obklopena lidmi. Vstala jsem, nohy jsem měla stále kratší než ony a řekla jsem: ,,Co máš za problém? Co jsem ti kdy udělala?" Než mohly cokoliv říct nebo udělat, přišel ředitel a přerušil nás, řekl: ,,Holky!" Jediné slovo které řekl a všichni v jídelně řekli "Oohh." Mluvím o trapnosti a úlevě. Po této konverzaci šla mamka oslovit ředitele. Moje mamka se chtěla prostě jen dohodnout, že holky jsou prostě holky nebo tak něco, ale táta jí řekl: ,,Člověk nikdy neví. Co se dělo ve škole po celou tu dobu." Samozřejmě že se moje máma cítila divně. Ale když na to přišlo, myslím že se mi dost ulevilo že moje mamka zasáhla. Upřímně, nevím které holky mi to dělaly. Kdykoliv byly v mé blízkosti tak jsem se koukala dolů.

Ředitel nás zavedl do své kanceláře a přiměl nás mluvit. Jako by jsme byli dvě argumentující strany o tom, kdo ukradl jeho tužky, když jsem všichni dobře věděli, že to byl jednoduchý případ mučení nevinných. Pouze tři dávky byly na mě vybrané v ten den v bufet, ale mám pocit, že ostatní děti z toho měli představení. Vždycky jsem byla dobře škádlená od svého otce. Můj třídní by řekl: ,,Tvůj táta je k nevíře. Ty nikdy nic neuděláš jako on." Prostě jsem to ignorovala. Myslela jsem na jeho úspěšený a šťastný život. Možná si myslely, že jsem arogantní, protože jsem moc hrdá na svého tátu (dobře, on je ten nejúžasnější chlap na světě) nebo by chtěly být mnou, nebo by chtěly být herečkou a zpěvačkou. Možná že právě zapáchaly nejistotou. Možná to byl důvod, proč jsem byla stále osamělá. Ať už je důvod jakýkoliv, do dnešního dne nevím proč se to dělo. Asi nikdy ani vědět nebudu a v této chvíli nechci. Ani jsem nevěděla proč byla obviňována moje bývalá nejlepší kamarádka. Rachel mě v mích očích nezradila. Ona mi stejnak nikdy moc nerozuměla. Upřímně, myslím že jí tehdy šikanovaly protože se semnou kamarádila. Myslím že měla velký strach ze svých nových kamarádů. Byly jsme rozdílné, ona měla strach uvnitř skupiny a já měla strach mimo ní. Vždycky jsem se snažila najít pohodlí, návody a odpovědi na svou víru. Obrátila jsem se ke své bibli, jak to dělám často i teď a našla žalm.

Žalm 25: 1-2,5-7

O PANE, VZDÁVÁM SVŮJ ŽIVOT TOBĚ
VĚŘÍM V TOBĚ, MŮJ BOŽE
NENECHEJ MĚ ZAHANBENOU
NEBO NECH MÉ NEPŘÁTELÉ TĚŠIT SE Z MÉ PORÁŽKY.

VEĎ MĚ TVOU PRAVDOU A UČ MĚ,
PRO TEBE JE BŮH, KTERÝ MĚ CHRÁNÍ
CELÝ DEN V TOBĚ DÁVÁM SVOU NADĚJI
PAMATUJ O PANE, TVŮJ SOUCIT A NESELHÁVAJÍCÍ LÁSKA
JSOU PROBOUZENY Z DLOUHÉ A STARÉ MINULOSTI.

Po rozhovoru s ředitelem, byla největší hrozba ukončena, ale já byla stále sama. A po deponování konkursu, po velice dlouhou dobu, jsem neměla ani své pohodlí u roztleskávaček. Začala jsem chodit ven se staršími dětmi a snažila se jít pryč ze své mysli. Ty dívky co mě šikanovaly mi i přesto dělali těžkosti každý den. Nenáviděla jsem školu. Nikdy jsem se neotočila zády ke své otevřené skříňce, aniž bych se neujistila kdo stojí v hale. Nikdy jsem neváhala mezi třídou a odpolednem po škole. Pokaždé když jsem šla na záchod, nebo za roh, byla jsem jako ostříš. Necítila jsem se bezpečně.

Bottom of the ocean

6. února 2010 v 11:25 Kniha Miley Cyrus
Pamatujete si na Lyric a Melody? Uvězněny ve své míse? No, jedna z těch ryb umřela. Jsem si jistá že to byla Melody. Byla jsem rozrušená. Vím, divné že jsem rozrušená z něčeho, co se nedá ani považovat za domácího mazlíčka, ale ta ryba byla moje věc. Moje mamka mi koupila jinou rybu. Dala jsem mu jméno Dissonance. Ten okamžitě snědl Lyric. Moje dokonalé rybičky byly pryč, ale naučili mě něco trvalého. Od té doby, kdykoliv chci napsat nějakou písničku, říkám si a myslím na tu mísu. Je to vzpomínka k potlačení sama sebe, není vidět svět venku přes sklo klece.

"Bottom of the Ocean", začátek písně o Lyric a Melody, ale jakmile jsem začala psát, bylo to o něčem větším než o mích hloupých rybách. Bylo to o snech, klucích, ztrátě rodičů a nevhodných vztahů. Je to jako říct někomu že jste ho milovali, ale z nějakého důvodu ho už milovat nemůžete, musíte dát všechny své pocity na dno oceánu. Skrýt se tam, pozorně a uctivě, na jedno místo, kde nemůžete být nikdy nalezeni.

"Bottom of the Ocean" je "good-bye" song a zamilovaný song. Nikdy by jste si nemysleli že jde o ryby. No, až na tu část s "oceánem". Moji přátele se přidali k mím nepřátelům, a to i moje nejlepší kamarádka. Netušila jsem proč jsem byla všemi nenáviděná, nebo co bych mohla udělat, aby bylo vše lepší. Nic jsem neudělala. Kde se to všechno vzalo? Všechen respekt, všechna přátelství, všechna láska? Byla jsem bezmocná, ztracená a toho všeho nebyl konec v brzkém dohlednu.

Takže jsem udělala to, a začala mluvit o "Bottom of the Ocean". Mé všechny ztráty, bolesti a strach se dostali tam, kde je nikdo nenajde, na dno mého osobního oceaánu.
Pak jsem měla konečný telefonát o Hannah Montaně.

The call

6. února 2010 v 11:24 Kniha Miley Cyrus
ROZBITÉ SKLO

UŽ JSTE NĚKDY MĚLI POCIT, ŽE MUSÍTE ZAČÍT ZNOVU, BÝT NOVOU OSOBOU A BÝT VOLNÝ? NĚKDY JSTE TO TAK URČITĚ CÍTILI. STEJNĚ JAKO KDYŽ SE DÍVÁTE SKRZ ROZBITÉ SKLO. SE ZLOMENOU BUDOUCNOSTÍ A MINULOSTÍ? NEDEJTE NA TO, ŽE VÁM NĚKDO ŘEKNE, ŽE BY JSTE SE MĚLI DRŽET ZPÁTKY. JE TO VÁŠ ČAS A VAŠE SNY. BUĎTE JAKO ZÁŘIVÉ SLUNCE. NE JAKO ZATAŽENÁ MRAČNA. MŮŽETE ZMĚNIT SVĚT A PŘINÉST SVĚTLO.

Nezní to jako Susie Sunshine, ale stejně je to show, kde jste připraveni pokračovat, nebo pokud jste došli k míru bolesti, najdete stříbrné obložení. Moje přišla v podobě telefonního hovoru. Byla jsem na drátě s Patrickem, jeden z mích nejstarších přátel. On a já jsme zrovna oběvili iTunes, a on hrál nějaké písničky ze svého počítače pro mě. Vlastně to byla 'I Can't Take It' od Tegan Sara. Nikdy na to nezapomenu. Moje mamka byla nedaleko v kuchyni a zvedla telefon, když zazvonil.

Začala hlasitě křičet, myslela jsem si že někdo umřel. Po chvilce začala křičet, "Máš to! Máš to!" Byla to Hannah. Je to podivný a úžasný pocit, dostat přesně to, co chcete. Nestává se to velmi často, takže pokud se tak stane, váš mozek je něco jako, "Hej, počkej, co to je?" Je to podobné tomu, jako když je zaměstnanec náhodou povýšen. Ale moje máma byla hrozně šťastná a skákala, ano moje mamka skákala - nakonec jsem musela připustit, že to bylo neobyčejně dobré. Řekla jsem, aby byl můj mozek nachvilku zticha. Bylo to úžasné. Měla jsem roli charakteru, kterou jsem milovala! Budu hrát a zpívat. Bylo to příliš dokonalé!

Jakmile jsem se potopila do reality, začala jsem taky skákat a křičet. Chudák Patrick zůstal viset na druhém konci telefonu. Musel se domnívat že tornádo zničilo náš dům. Celé dopoledne mamka odpovídala na telefony a křičela že mám roli, znělo to jako když jsem si koupila kupón a vyhrála v loterii, jak snadné. Ale teď vím, že to byla spíš jako zpomalená loterie, při níž bylo mnoho příležitostí k bolesti, utrpení a jedna opravdu dlouhá cesta do koupelny.

Nikdy nezapomenu, jak se cítila jedna holka. Vy víte jedno. Opuštěná dívka, která sedí sama v jídelně každý den a zjevně se snaží jen přežít. Zatímco ostatní děti šlapou po její cestě. Jedna polovina je smutná z toho, že už ji nebudou dělat špatnosti, druhé polovině se velmi, velmi ulevilo, že tam snad nesedí? To jsem byla já. Bylo to hrozné. Získáním role, se všechno změní..náhle a nezvratně. Byla jsem v pohybu vpřed a opuštění minulosti, ale přesto jsem se neodvážila zapomenout na zápas. Byl pro to důvod. Přinesla jsem sebou holku a ona mi připomíná soucit. Neměla žádnou zášť. Podporovala mě. Chcete tam být pro ostatní, když víte že jste potřební.

Můj táta mi s oblibou připomínal Newtonův třetí zákon pohybu - že pro každou akci je rová a opačná reakce. Za všechny bych bojovala v průběhu tohoto roku a to i za všechny ty hodiny, co jsem seděla sama na obědě, či ustupovala do svého pokoje, psala písničky. Tam byla rovnováha. Rovnováha v mém životě, stejně jako existuje rovnováha na světě.

PRO KAŽDOU AKCI JE ROVNÁ A OPAČNÁ REAKCE. NIKDY NEVÍTE, CO JAK BUDE VYPADAT NA TÉ DRUHÉ STRANĚ, ALE NAKONEC TO VŽDY UVIDÍTE...POKUD SI UDRŽÍTE SVÉ OČI OTEVŘENÉ.

Tomuhle opravdu věřím. Tday to byl jediný telefonát, který byl více než odplata za peklo, které jsem prožívala v šesté třídě. Skákání. Křik. Šílenost. (Táta jen řekl: ,,Vidíš? Říkal jsem ti to. Je pro tebe určená.") Musel jsem letět do Los Angeles na konkurz a/nebo setkat se s Disney vedením nejméně čtyřikrát. Byla jsem příliš malá pro tuto roli. Byla jsem příliš mladá pro tuto roli. Chtěli někoho vyššího. Chtěli někoho staršího. Nebo někoho, kdo lépe zpívá. Nebo někoho, kdo měl tohle všechno. Měli opravdu těžké najít někoho jiného než mě pro tuto roli.

Pracovala jsem a doufala, že pro Hannah udělám to nejlepší a vyhrabu se ze vzpomínek na šikanu v šesté třídě. Bylo mi jedenáct, když jsem byla poprvé na konkurzu. Nyní po roce, mi bylo opravdu dvanáct. No a dále úžasně, neuvěřitelně, nemožně - role byla moje. To byl můj sen asi tak dlouho, jak si mohu jen vzpomenout. Ale kupodivu, skutečně se to dělo. Moje vzrušení nebylo ani tak o tom, co jsem dokázala a kde jsem. Bylo to o útěku. Nepřemýšlela jsem, "Skvělé! Mám roli v Disney show! Konečně jsem něčeho dosáhla! Budu velká hvězda!" Hannah Montana byla něco úžasného, ale namísto toho to byla záminka k útěku od toho, co bylo jehorší období mého života. Byla jsem odhodlána dostat se z Nashvillu před zahájením střední školy. Takže když jsem dostala ten telefonát, byl to pocit, že mě Bůh zachránil z nemožné situace. Moje první myšlenka (po křičení a skákání samozřejmě) byla, odjedu odtud!


Cloe stewart

6. února 2010 v 11:23 Kniha Miley Cyrus

Dokážete si představit šikanu od vašich spolužáků, žádné akce se svými nejlepšími přáteli, poté se přestěhovat do Hollywoodu a připravit se na davy dychtivých holek, které chtějí hrát vaší nejlepší kamarádku v televizní show? Měla to být Lilly, se kterou jsem se setkala začátkem měsíce, s tmavými vlasy a když jsem byla zrovna tak uspěchaná protože jsem si musela vyměnit sukni, která byla politá od Dr. Peppera. Nikdy znovu jsem pak Lilly neviděla.

Zatímco nové potenciální Lilly byly odzkoušeny, mamka navazovala přátelské vztahy s lidmi z castingu. Žertovali o mém tátovi, že se jedná o velkého fešáka. A moje mamka žertovala o tom, co by mohl přinést kdyby hrál v té show taky. A potom (co to moje máma řekla) byli všichni rádi a řekli, ,,Počkej, vážně?"

Moje máma mě posadila ke kuchyňskému stolu a začala o tom mluvit. Milovala jsem tu myšlenku, že bude tatínek součástí ale měla jsem strach, že když tu bude, lidé si budou myslet že byl první a že jsem dostala roli jen díky němu. Táta myslel na tu samou věc. Řekl: ,,Tato role je určena pro tebe. Co když v tom udělám akorát bordel?" Ale všichni jsme opravdu chtěli najít společnou cestu pro naší rodinu, aby jsme mohli být spolu. Táta byl v Kanadě opravdu dlouho.On vždy cestoval tam a zpět. Pokud by show byla úspěšná a rozhodli se natočit ještě další řady, pak bych se tedy přestěhovala do L.A. Chtěli jsme vyvrátit celou rodinu? Jak to všechno bude fungovat? Mamka na to řekla: ,,No, hodně jsme hovořili o tom, jak je Hannah Montana pro tebe určená. Co když je Hannin táta určený pro Billyho Raye?" Rozhodli jsme se to ponechat osudu.

Konkurz zůžil na dva potenciální táty pro mě nebo spíš pro Hannah Montanu. Teď se táta přidá do mixu. Ten pak přišel, podíval se z jednoho otce na druhého, poukázal na jednoho a řekl producentům: ,,Vemte jeho. Udělejte show mojí dceři a udeřte." Ale pak mu řekli, aby si semnou přečetl pár řádků. Sedět s ním u konferenčího stolku bylo naprosto absurdní. Myslím tím, že to byl můj táta! Spolu jsme vtipkovali a smáli jsme se. Udělali jsme naše podání ruky, které je velmi obtížné a hloupé. Společně jsme zpívali - myslím si že to byla tátova píseň "I Want My Mullete Back". Moje máma byla mezitím v čekárně s dvěma dalšími táty. Prý slyšeli jak říkám: ,,Tati, tohleto není absolutně v souladu!" a všichni se začali strašně smát. Ale zřejmě to bylo během 'I Want My Mullete Back", že se ostatní taťkové na sebe podívali a řekli: ,,Jsme odsouzeni k zániku."

A meli pravdu. Táta dostal roli. Modlili jsme se za způsob, jak udržet naši rodinu pohromadě a tady bylo bláznivé, naprosto nečekané řešení. Tátova role byla skvělá. Zbytek postav už byli určené a tak jsem měla kolegy. Chloe Stewart má bratra, Jacksona (Jason Earles). Taky má nejlepší kamarády, Lilly (Emily Osment) a Olivera (Mitchell Musso). Abych byla upřímná - ze začátku jsem z nich byla vystrašená. Emily hrála v tunách reklam, televizních show a filmu Spy Kids. Mitchell hrál taky v několika televizních pořadů a filmů, včetně "Life is Ruffle" od Disney, takže měl nějaký ten výcvik. Já hrála, um, pár epizod v tátově show Doc. Bylo to drama a já tam měla pár řádků. Až v Alabamě. Nikdy jsem nehrála v žádné komedii. Takže jsem se snažila být vtipná a hrát a zpívat a tancovat a vypadat v pohodě a aby bylo jasné, že jsem tu roli nezískala kvůli tátovi a taky jsem se pokoušela spřátelit se svými novými kolegy, zatímco jsem nosila Hannah blond paruku víc jak polovinu času. A hádejte co? V každém okamžiku jsem se cítila příjemněji a přirozeně než tehdy v šesté třídě v bufetu.

Oh a Chloe Stewart. Nezvoní zvonek, že? Není důvod. Víte, moje pravé jméno je Destiny Hope Cyrus. Všichni mi říkají Miley. Moje postava se jmenuje Chloe Stewart. Její umělecké jméno je Hannah Montana. Bylo to příliš mnoho jmen. Takže odpadlo to, které bylo nejsnadnější. Moje postava změnila jméno na Miley Stewart. Ale lidé jsou stále zmateni. Já nejsem zmatená. Jsem Miley v reálném životě. Jsem Miley v mé show (s vyjímkou případů , kdy jsem Hannah Montana). Jediné místo, kde nejsem Miley je můj původní rodný list, který je nyní zaniklý protože jsem si oficiálně změnila jméno. A až přijde ten slavný den, můj řidičský průkaz mi bude říkat Miley.


Hannah who?

6. února 2010 v 11:22 Kniha Miley Cyrus
Zatímco jsme nahrávali pilotní díl, Disney mi dalo vědět, že tu byla jedna malá věc, co by chtěli abych udělala. Koncert. To je pravda - chtěli po mě abych udělala koncert jako Hannah Montana, úřed davem lidí, kteří netuší kdo jsem protože show ještě neznali.

Když velká noc přišla, byla ze mě nervózní troska. Samozřejmě, já byla v zákulisí a i na jevišti s mím tátou na spoustě koncertů, ale teď tam byli nové písně, nové choreografie, nový tanečníci, rekvizity a hodně změn oblečení. A žádný táta. Všechno bylo zaměřené na mě. Dav v Glendale Centre Theatre - kousek od Disney studia - nevěděli na koho nebo co se přišli podívat. Jen věděli, že se dívají na neznámou dívku jménem Hannah Montana a že ta měla co dočinení s novou Disney show, a taky to bylo zadarmo.

Jsem si jistá, že někteří lidé by chtěli cestovat časem a dát ty volné lístky za velké peníze. Nemohla jsem tomu uvěřit, že se vůbec někdo na koncertě ukázal. Kdo by chtěl vidět neznámou zpěvačku? Když jsem začala, měla jsem hrozný strach a cítila jsem se celkem hloupě, že předstírám velkou hvězdu, když nikdo ani nevěděl, kdo jsem. Bylo to divný.

Mezi písněmi jsem řekla: ,,Vrátím se zpět," a cupitala jsem jsem z jeviště jako malá myš a požádala mamku a producenty, aby mi řekli, jestli to bylo v pořádku. Potom když jsem zpívala "Pumping Up The Party Now," všimla jsem si, že jsou lidé z toho nadšení. Když jsem měla druhou pauzu (v mé hlavě jsem si stále zpívala) uvědomila jsem si co se semnou děje. V té chvíli jsem byla ráda, že jsem právě tady. Tak to bylo. Po chvíli jsem se do toho začala pořádně dostávat. Později jsem zjistila, že Gary Marsh, pracvoník v Disney Channel, se otočil na mou mámu a ta mu řekla: ,,Netrvalo dlouho, aby se usadila." Do konce koncertu publikum stálo a křičelo, "Han-nah, Han-nah, Han-nah!" Běžela jsem v před, napříč pódi. Bylo to úžasné. Improvizovala jsem. Byla to velká zábava. Opravdu se to dělo. Tohle byla moje chvíle.

Některé záběry z koncertu, se použilydo show, je to něco jako hudební klip Hannah Montany. Použili záběry z "Pumping Up The Party Now", kde jsem v pyžamu. Pak byl pilotní díl dokončen a mě dali na zuby rovnátka.



Believe

6. února 2010 v 11:19 Kniha Miley Cyrus
Jen proto, že se natočil pilotní díl - první díl show neznamenalo, že by Hannah Montana měla spatřit světlo světa. Hodně vedení muselo rozhodnout, zda to bylo dost dobré. Pokud to vše schválili, pak jsme to mohli 'vyzvednout'. To znamenalo aby jsme udělali víc epizod a vyšli na vzduch. To bylo to, co jsme všichni chtěli.

Byli jsme zpět v Nashvillu, když přišla novinka, že Hannah Montana bude mít 13 epizod. Disney mě chtělo v LA do sedmi dnů. Sedm dní! Moje mamka nás nechtěla tak rychle odtrhnout z místa, na kterém jsme se cítili doma. Ona se nechtěla stěhovat, buď to bylo těžké a nebo se cítila jako oběť pro mé bratry a sestry. Moje mamka není ten typ, který se zmítá v Hollywoodu a myslí si, že jsem hvězda. Vždy myslí obrazně. Na celou rodinu. Jak můžeme být stabilní a normální. Mamka byla online na internetu a koupila nejmenší dům v LA, který našla. Jen tak. Jako kdyby to bylo tričko z katalogu. Mamka je opravdu ve 21. století.

Jednou z věcí, kterou jsme udělali po příjezdu do LA byla ta, že jsme šli do Disney Office a poděkovali jsme. Měli jsme oběd s mími agenty a pak jsme jeli kabrioletem do Disney. Můj táta a já jsme vždy jezdili ve čtyř vozidlech kolem našeho sousedství - netolerantní styl. Byl to opačný konec zkušenosti nahoru a dolů.

Nebyla jsem v mém kabrioletu elegantní. Televizní hvězda byla na cestě poděkovat výrobcům. Když jsme přišli do kanceláře Garyho Marshe, hororově jsem se podívala do jeho tváře. ,,Co se ti stalo?" zeptal se. Jela jsem v kabrioletu a měla rozcuchané vlasy. Měli divnou blond barvu a měla jsem dva zuby vytáhlé. Oh, jo - měla jsem rovnátka. Nebyl to hezký pohled.

Vlasy šly zpátky do hnědé. Rovnátka šly pryč. Dostala jsem malou pomoc s falešnými zuby k vyplnění děr, zatímco mi zuby dorostly. To bylo mé první strojení na televizní hvězdu: s výmluvou na rovnátka. K 'fixaci' došlo ještě dříve, než jsme točili HM. Pak museli do mého šatníku. poté jsem šla do studia, kde jsem nahrávala písně první sezóně. Oh a museli jsme najít paruku. Pilotní paruku byla vtip.

Nyní mám taky nákladné paruky, které byly udělané na mou hlavu. Pokud jste na sobě nikdy neměli paruku - nechte mě říct - není to moc fajn. Paruky byly udělané a seriál dostal válcování. Brzy poté, co měla mít show premiéru jsme si s Emily koupily černé šaty. Byly jsme tak nadšené, že se budeme dívat na konečnou verzi pilotního dílu - a miliony diváků se taky budou dívat na Disney Channel. Doufaly jsme. Show byla daleko lepší než jsem čekala. Říkáte si - točit šestkrát, šedesátkrát a nakonec ani nemáte tušení jaký záběrve střižně vyberou. Zpíváte písně ve studiu a jen si představte, jak to bude znít produkci. Ale byla jsem tam, tam na obrazovce. Já, táta a všichni mí nový přátelé. Musmím říct, že jsem si opravdu myslela, že jsme úžasní. Bez ohledu na to co se dělo, tahle chvíle byla moje a nechtěla jsem aby odešla.

Hned další den jsem šla se svou tetou do zábavného parku. Nepřemýšleli jsme o show. Nedošlo nám, že lidi skutečně viděli včera večer můj obličej na obrazovce. Byly jsme na cestě na autodráhu, když šest třináctiletých holek běžely zamnou a poprosili mě o autogram. Celé tělo se mi rozechvělo. ,,Jasně!" Byla jsem si jistá, že z prvních fanoušků mám trochu strach (byly vyšší než já). To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že Hannah Montana je mé nové zaměstnání, které jsem dokonce i milovala. Byli tam lidi, kteří nás sledovali. Opravdoví lidi, kteří mě pozorovali na ulici. Už jsem nebyla jen Miley Cyrus. Kolem mě byla i Miley Stewart a Hannah Montana.Bylo to divný. Bylo to super. Bylo mi dvanáct.

Už jsem si procvičovala svůj podpis na školní sešity. Stránka po stránce, kde jsem měla své poznámky jsem měla i své podpisy, se všemi různými kličkami a kytičkami. Věděla jsem, jak se podepsat svým jménem ale nevěděla jsem, co říct těm holkám, mím prvním fanouškům. Bylo to jako když jsem nervózně čekala s dalšíma padesátí Hannah v čekárně na konkurzu. Bylo to jako když jsem seděla sama ve školní koupelně. Jako na konci provazu. Myslela jsem na své ryby. Teď jsem věděla přesně coc chci napsat. Vzala jsem do ruky pero a napsala svých prvních šest podpisů. Určitě jsem to zvládla dokonale.

Amazing grace

6. února 2010 v 11:19 Kniha Miley Cyrus
No, myslím že jsem připravena, vrátit se teď na začátek. Je těžké vzpomínat tak daleko zpět, když jste starší a moudří tak jako já. Ale jdu. Cesta zpět. Já vím, že to vypadá jako bych se s celou věcí Hannah vyrovnala. Nemyslím si, že jsem byla zcela na měsíci. Ale měla jsem výhodu. Jako malá holka jsem měla svůj spravedlivý podíl na světle.

Když jsem byla malá, byla jsem otcův stín. Byla jsem zvyklá s ním strávit hodně času. Můj táta jezdil hodně po koncertech - byl zpěvák. Ano zpěvák. Hraní přišlo až potom a chtěl aby jsme spolu byli co nejvíce. Když jsem byla malá tak hodně cestoval. Seděla jsem mu na ramenou před tisíce lidmi. Letěla jsem v helikoptérách a tryskáčích. Jezdila jsem v autobusech a limuzínách. Někdy mě vzal na jeviště a chtěl abych s ním zpívala "Hound Dog". Na konci každé show, když mu fanoušci dávali dary, jsem utíkala do přední části jásajícího davu a pomáhala taťkovi posbírat květiny a domácky vyrobené náramky.

Když mi byly dva roky, táta mě vzal na hold Elvise Presleyho. Pryscilla and Lisa Marie Presley byla organizérkou akce - bylo to nahrané živě v televizi - v pyramidě s 20 000 sedadly v Memphis aréně. Bylo tam hodně slavných. Aretha Franklin, the Jordanaires, Eddie Rabbitt, Bryan Adams, the Sweet Inspirations, Tony Bennett a všichni zpávali Elvisovi písničky.

Táta přišel urpostřed show a zazpíval 'One Night With You'. Vše jsem společně s babičkou sledovala v zákulisí ve svých malých párty šatiček. Pak přišlo velké finále a táta začal zpívat 'Amazing Grace'. Všichni zpěváci přišli za ním na pódium a zpívali s ním. To byl bluesový, rock 'n' rollový Memphis styl pro zazpívání 'Amazing Grace'.

Nemůžu říct jestli si vzpomínám na tento okamžik nebo už mi to bylo řečeno tolikrát , že jsem to v sobě déle udržela. Odtrhla jsem se od babičky a utíkala na jeviště. Táta si povídal s The Sweet Inspirations, pak mě vzal do rukou, držel mě vysoko a díval se na publikum. Byla jsem tam s pocitem, že je v té písni duch, hudba a Evlis stejně jako každý jiný - v přední části tisíce lidí. Když zpívali The Sweet Inspirations objala mě The Jordanaires, stejně jako Eddie Rabbitt (něco jako zpěvák alá horká brambora). Celou dobu jsem mávala na diváky a milovala jsem to. Poslední kdo mě držel, byl Tony Bennett (něco jako slavný zpěvák,který uvízl s horkou bramborou). Na konci písně mě přivedl zpátky k tátovi , podíval se mu přímo do očí a řekl: ,,Máš tu speciální malou holčičku."

Když taťka vypráví tento příběh, říká, že Tony Bennett to prohlásil opravdu vážně. Stejně jako on říká - Člověče ona je něco speciálního. Má určité charisma. Spojuje se s lidmi. Můj táta je tu pro vás. Vždy vypráví své příběhy pro můj prospěch. Nevím co říct o Tonym Bennettovi ale co vím, že opravdu nemám strach z jeviště. Byla jsem se svým tátou, kopala jsem hudbu a cítila jsem, jako bych tam patřila - jako kdyby to byly puzzle a i já byla puzzle a na scéně chyběl kus mě. Dobře, řekněme že jsem se dřív cítila na jevišti lépe. Teď se musím pokoušet o analogii make-upu!


Hunting rabbits

6. února 2010 v 11:18 Kniha Miley Cyrus
Mé všechny nejstarší hudební vzpomínky se neodehrávají jen na jevišti. Jak vzpomínám, hudba byla součástí mého každodenního života. Dědečkův otec (E.L. Cyrus) byl Svatodušní kazatel. Na vrcholu legislatoře pro stát Kentucky, zpíval děda (Ronald Ray Cyrus) nějaký čas s Crownsmen.

Mýho taťky mamka (Ruthie Cyrus) je taky hudebně nadaná. Hrála na piano a také zpívala. Kdykoli přišli domů, táta vzal svou kytaru a šel s ní hrát ven. Můj táta, strejda a děda zpívali "Little Red Caboose" nebo "Silent Night". Zejména kolem Vánoc byl dům plný koled. Když jsem vyrůstala, táta vodil často domů své hudební přátele. Seděla jsem na klíně Waylona Jenningse, mezitím co zpíval "Good-Hearted Woman". Když mi bylo 10 nebo 11 Ed King mi ukázal několik akordů k písničce "Sweet Home Alabama" na mé první kytaře.

Hudba je má životní láska. Je to celkový útěk z reality. Hudba Vás přesune úplně na jiné místo. Tam, kde je to neočekávané a smysluplné.

Jednoho dne k nám přišel na návštěvu Johnny Neel. Já a můj táta jsme se s ním prošli až na vrchol jednoho kopce blízko našeho domu. Johnny byl slepý a tak jsme šli opatrně. Používal hůl a já jsem se ho mezitím držela na druhé straně. Když jsme se posadili na vrchol, Johnny řekl: ,,Musí to být tak krásné. Jak moc bych si přál vidět, jak je to krásné." Taťka mi teď připomněl, že jsem mu řekla: ,,Poslouchej vítr. Můžeš slyšet Boží hlas ve vítru." A když Johnny Neel jen tiše seděl, řekla jsem: ,,Dej si hlavu blízko k trávě a uslyšíš to." Šel na všechny čtyři, dal ucho k zemi a řekl: ,,Máš pravdu baby."

Můj táta říká všechny příběhy o mě a jeho hudebních přátelích. Můj nejoblíbenější je ten o Carl Perkins. Carl Perkins přinesl své psy na lovení králíků z Memphisu a šel se projít s mým tátou kolem farmy. Táta a Carl nebyli ale skutečně na lovu. Jen se rádi dívali na psy, kteří hledají králíky. Bylo mi šest a přesto jsem s nima šla. Vždycky jsem s nima chodila. Carla psy zachtili pach králíků, tak utíkali na pole ale králící utekli do děr. Carl se podíval na mě a řekl mi: ,,A te'd chci zlatíčko, aby jsi si zapamatovala tento den. Já a táta nenosíme žádné zbraně ale i tak máme rádi lov králíků. Vždy si pamatuj, že lov králíků je jako hudební byznys."

To nedává smysl. ,,Co tím myslíš?" zeptala jsem se. Řekl: ,,Není to o tom, že zabiješ králíka. Je to o potěšení pronásledovat ho." Taťka říká, že psy začali výt a my jsme tam stáli - on, já a Carl Perkins. Pamatuje si to, jako by to bylo včera. Nejsem si jistá, že já si to tak zcela pamatuji ale vím, že tento den je stále semnou. Žádný z těchto setkání ze mě neudělalo to co jsem. Ani jeden z nich mě nepřesvědčil o tom, že mám být herečka nebo zpěvačka.

Ale naše hodiny, naše dny se sčítají. Malé okamžiky se připojí k jiným malým okamžikům a ty se sbírají do jednoho velkého snu. Západ slunce, chůze, několik slov moudrosti.

STÁVÁME SE TÍM, CO PROŽÍVÁME...


Hannah and Lili

6. února 2010 v 11:17 Kniha Miley Cyrus
Možná moje zážitky z dětství mají také zisk z role Hannah Montany. Nikdo z tátových přátel mi nedal do života tolik moudrosti o životě na natáčení se svými kolegy. Jestliže je seriál jako náš vlastní malý svět, děti v seriálu byli jako žáčci na škole. Byla tam žárlivost. Byly tam boje. Bylo tam přátelství. Byla tam láska. Jediné co bylo jinak: Jsou tam jen tři z nás.

Emily, Mitchel a já jsme byli ve stejném věku. Tři není nikdy dobré číslo. Někdy na nějakém daném místě se můžete cítit jako třetí kolo - je to cesta tří prací. Mitchel a já jsme byli nejlepšími přáteli. Jsme oba šílený, hloupý, hyperaktivní a každou chvilku jsme žertovali. Dokonce tam byl i chvilkový případ dětské lásky. Bylo to milé.

Mezitím, Emily byla více zdrženlivá. Ona je velmi krásná a atletická. Byla tu soutěž mezi námi - holky s tím bojují a my jsme nebyly vyjímkou. Chci říct, že jsem chtěla ale nevěděla jsem jak na to. Nikdy jsem nebyla tolik s holkama jako s klukama. Emily a já jsme se snažily být kamarádkami ale vždy to skončilo v boji. Jsme tak moc odlišné. Je z L.A. - já z Jihu. Je tvrdohlavá, já nejsem tvrdohlavá.....ale já nejsem tvrdohlavá, jsem tvrdohlavá tím, že nejsem tvrdohlavá.

One je super chytrá. Cítila jsem se hloupá. Poté, co jsme se v naší třídě na natáčení dostali do hlasité hádky, učitel odešel. Bylo to opravdu špatný a my jsme byly moc rozrušené , že jsme šly obě domů ke svým rodičům. Obě rodiny se dohromady posadili a snažili se vše vyřešit. Po těchto mírových rozhovorů jsme kolem sebe chodili po špičkách. Trvalo to ale jen pár týdnů a už jsme si šly zase vzájemně po krku. Na natáčení byli obvykle všichni v pohodě. My ne. Jakmile natáčení skončilo, říkávala jsem: ,,Už jsme s touto scénou skončili?" a ona řekla: ,,Můžeme už jít?" Nebylo tam žádné teplo ani žádná chemie. Hrály jsme nejlepší kamarádky, kterými jsme být nechtěly.

Nakonec producenti řekli: ,,Vy dvě budete společně!" Myslím, že někdy lidé zapomínali na to, jak jsme byly staré. Proč se divili, jak se chováme a co děláme. Malichernost. Drama. Stres z akné - k tomu dojdu až později. Jsme teenageři! Naším úkolem je bojovat. Je to zpomalená show o teenagerech. Musíte pracovat s teenagery. Na druhou stranu.....hmmm. Možná není nadruhou stranu. Opravdu jsem chtěla být nejlepší kamarádka s Emily. Můj táta hrál mého tátu. Jason Earles, který hraje Jacksona byl pro mě jako velký bratr. Seriál byl pro mě jako skutečný a já jsem tu skutečnost chtěla cítit i k Lilly. Věděla jsem, že showbusiness je prostě showbusiness - ale byla jsem zklamaná. Byly doby, kdy jsem si myslela, že nikdy z nás nebudou kamarádky. Prostě jsme nemohly přijít na to, jak se dostat dál.

SPOTLIGHT ON YOU
napsáno pro Emily

Snažím se být statečná, modlím se za to, aby bylo vše v pořádku, tak jak má být. V záři reflektoru vidím sebe na jevišti, v záři reflektoru vidím jásot fanoušků, před mýma očima vidím superstar, která hraje na mou kytaru ale vše, co skutečně potřebuju jsi jen TY!

Šel čas a tři z nás - Já, Mitchel a Emily - jsme byli slepeni dohromady. Takže jsme byli slepeni dohromady. Postupem času jsme našli způsob, jak získat pouto. Bylo tam úzké dřevěné molo, nazvali jsme to "C.A.D." místoností. Mělo to opravdu několik kvalitních příběhů. Museli jsme to pověsit na hřebík jinak by to snad skončilo smrtí. Producenti museli být rádi, že už jim nezajíždíme do vlasů. Bylo jim vlastně jedno jak to bylo: ,,My nic nevidíme. My nic nevíme. To není na nás." ....takový byl k tomu jejich postoj. Rádi bychom si jen tak zašli na oběd a za hodinu měli pocit jako bychom se ukrývali vysoko nad naší prací, úkoly a rodiči. Všichni jsme byli ve stejné situaci - měli jsme velkou příležitost.

Znamenalo to, že pracujeme jako dospělý ale nebylo vždy snadné chovat se jako dospělý. Svědkem jsou mi kamaše s Emily. C.A.D. místnost nám umožňovala být normálními dětmi. Tlak byl pryč a byly i náznaky něčeho mezi mnou a Emily. Naše postavy jsou spolu velmi dobré kamarádky. Proč bychom nemohly tak jednat i v reálném životě? I skrz naše všechny problémy, jsem v hloubi duše věděla že jsme se měly rády navzájem a to i poté.

Měly jsme dlouho cestu, než jsme si vybudovaly pravé přátelství.


Daddy´s litte buddy

6. února 2010 v 11:16 Kniha Miley Cyrus
Mezitím, jsem já a táta spolu opravdu dobře pracovali. Každý teenager a otec mají některé stejné problémy. Chcete nový telefon ale tvůj táta Ti nechce dát peníze, aby sis ho koupil. Váš táta Vás nenechá jít na film, protože máte být doma a učit se. Žárlíte, když Váš otec začne psát píseň s Jonas Brothers. (Dobře, ta poslední věc není zas až tak univerzální).

Hannah Montana scénáristé přišli s příběhy a materiály , které dávalay smysl v mém vztahu s tátou protože to byly normální boje mezi teenagerem/rodičem. Jak nás pozorovali dávali do seriálu víc znaků, které nás vystihovali. Jako třeba, že táta v seriálu často říká "Bud". Vždycky mi říká "Little Buddy" a "Bud" v reálném životě. A některé věci pocházejí jen z úst mého táty, jako například "Dang Flabbit". Tohle je prostě táta.

Také našli způsob, jak využít otcovi písně v seriálu. "Ready, Set, Don't Go" je píseň, kterou táta napsal když jsem dostala roli Hannah. Nebyla zatím obsazena. Rodina se sbalila a zamířila do Los Angeles. Díval se jak odjíždíme a cítil se šťastně, když viděl že se mé sny stávají skutečností. Byl smutný při představě, že má zajít tak daleko a nechat mě vyrůst. Co znamená, že táta nemá sladkohořké chvíle? O rok později jsme udělali epizodu s touto písní. Byla to nejvýšše hodnocená epizoda ze všech a "Ready, Set, Don't Go" se pro nás oba stal velkým hitem.

Samozřejmě, že když táta psal tuto píseň, nemyslel na nic z toho. Žil svůj život a zpracovává své pocity prostřednictvím hudby, stejně jako já. Jak šel čas na naše životy se překrývaly více a více s našimi postavami a naopak. To bylo pro mě v pořádku...


Prihlášení

6. února 2010 v 10:21 Moje hra
UŽ JSOU PŘIHLÁŠENÍ:


Jméno

Teri

E-mail

Tess097@seznam.cz

Bydliště

Opava

Přezdívka

Tess

Blog

www.hannahmontana7mileycyrus.blog.cz

Peníze

530Kc

Koncerty

...................

Věci















Registrace

5.2.2010


Hotely

6. února 2010 v 9:49 Moje hra
Zase na e-mail:
cislo hotelu,obchod(nazev)



1)




1noc=700Kc
















2)




1noc=340Kc













3)


1noc=120Kc
















4)





1noc=320Kc

















5)





1noc=200Kc















6)





1noc=420Kc

Koncerty

5. února 2010 v 23:34 Moje hra
zase e-mailem:
cislo koncertu,jmeno obchodu

pronajem budov


1)O2 Arena







420Kc












2)Pláž




1000Kc















3)New York




1500Kc












4)Václav.Náměstí





800Kc