Je tu nějaký návod, jak na mučení jedenáctiletých holek? Pokud ne, ty holky si způsob našly. V zimě téhož roku, každý den přinesli nové tvůrčí nápady na operaci "Udělat Miley Hrozně". Poslali mi sprosté poznámky, ukradli mé knihy a snažili se abych pozdě chodila do třídy. Dělali si legraci z mého oblečení a účesu. Řekli Rachel, mojí kamarádce-že jestli se mnou bude obědvat, budou jí dělat ješět horší věci. Takže jsem u stolu seděla sama, den co dden při pohledu na vandalské děti a přemýšlela jse, jak bych vypadala s černými vlasy a řetězy. Rozhodla jsem se že to nebyl dobrý nápad.
A seznam pokračuje. Rachel se mnou přestala mluvit. Když jsem chtěla ve škole vyzkoušet tým roztleskávaček, tak mi tzv. přátelé řekli že bych podváděla a učila se tance dopředu. Totální lež, ale hlavní roztleskávačka tomu věřila a tak mi nebylo dovoleno abych to zkusila. Oh, taky nikdy nezapomenu na to, že se mi tam jeden z nich líbil. Jo a taky mi řekla že chtěla "boj". Řekla mi pár věcí o "našich kamarádech", že jsem nedokázala pochopit, proč se jim nelíbilo že jsem odešla a pak se zase vrátila. Řekli že jsem snob.
Byla simulant. Když se ohlédnu zpátky, myslím si že spíš ona měla být herečkou. Pokud to zní jako tuctová Judy Blume-Příběhy ze Šesté Třídy, bylo to tak. Nedbala jsem na otázky zapomenutého světa jako je hladomor nebo pandemie. Veděla jsem, že moje problémy byly relativně maličké. Ale byly moje. A cítili se težší na mích ramenou než ve světě.
Takže pokud chcete vědět, jestli jsem to školu měla ještě někdy ráda. Odpověď zní: absolutně ne.













