close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The call

6. února 2010 v 11:24 |  Kniha Miley Cyrus
ROZBITÉ SKLO

UŽ JSTE NĚKDY MĚLI POCIT, ŽE MUSÍTE ZAČÍT ZNOVU, BÝT NOVOU OSOBOU A BÝT VOLNÝ? NĚKDY JSTE TO TAK URČITĚ CÍTILI. STEJNĚ JAKO KDYŽ SE DÍVÁTE SKRZ ROZBITÉ SKLO. SE ZLOMENOU BUDOUCNOSTÍ A MINULOSTÍ? NEDEJTE NA TO, ŽE VÁM NĚKDO ŘEKNE, ŽE BY JSTE SE MĚLI DRŽET ZPÁTKY. JE TO VÁŠ ČAS A VAŠE SNY. BUĎTE JAKO ZÁŘIVÉ SLUNCE. NE JAKO ZATAŽENÁ MRAČNA. MŮŽETE ZMĚNIT SVĚT A PŘINÉST SVĚTLO.

Nezní to jako Susie Sunshine, ale stejně je to show, kde jste připraveni pokračovat, nebo pokud jste došli k míru bolesti, najdete stříbrné obložení. Moje přišla v podobě telefonního hovoru. Byla jsem na drátě s Patrickem, jeden z mích nejstarších přátel. On a já jsme zrovna oběvili iTunes, a on hrál nějaké písničky ze svého počítače pro mě. Vlastně to byla 'I Can't Take It' od Tegan Sara. Nikdy na to nezapomenu. Moje mamka byla nedaleko v kuchyni a zvedla telefon, když zazvonil.

Začala hlasitě křičet, myslela jsem si že někdo umřel. Po chvilce začala křičet, "Máš to! Máš to!" Byla to Hannah. Je to podivný a úžasný pocit, dostat přesně to, co chcete. Nestává se to velmi často, takže pokud se tak stane, váš mozek je něco jako, "Hej, počkej, co to je?" Je to podobné tomu, jako když je zaměstnanec náhodou povýšen. Ale moje máma byla hrozně šťastná a skákala, ano moje mamka skákala - nakonec jsem musela připustit, že to bylo neobyčejně dobré. Řekla jsem, aby byl můj mozek nachvilku zticha. Bylo to úžasné. Měla jsem roli charakteru, kterou jsem milovala! Budu hrát a zpívat. Bylo to příliš dokonalé!

Jakmile jsem se potopila do reality, začala jsem taky skákat a křičet. Chudák Patrick zůstal viset na druhém konci telefonu. Musel se domnívat že tornádo zničilo náš dům. Celé dopoledne mamka odpovídala na telefony a křičela že mám roli, znělo to jako když jsem si koupila kupón a vyhrála v loterii, jak snadné. Ale teď vím, že to byla spíš jako zpomalená loterie, při níž bylo mnoho příležitostí k bolesti, utrpení a jedna opravdu dlouhá cesta do koupelny.

Nikdy nezapomenu, jak se cítila jedna holka. Vy víte jedno. Opuštěná dívka, která sedí sama v jídelně každý den a zjevně se snaží jen přežít. Zatímco ostatní děti šlapou po její cestě. Jedna polovina je smutná z toho, že už ji nebudou dělat špatnosti, druhé polovině se velmi, velmi ulevilo, že tam snad nesedí? To jsem byla já. Bylo to hrozné. Získáním role, se všechno změní..náhle a nezvratně. Byla jsem v pohybu vpřed a opuštění minulosti, ale přesto jsem se neodvážila zapomenout na zápas. Byl pro to důvod. Přinesla jsem sebou holku a ona mi připomíná soucit. Neměla žádnou zášť. Podporovala mě. Chcete tam být pro ostatní, když víte že jste potřební.

Můj táta mi s oblibou připomínal Newtonův třetí zákon pohybu - že pro každou akci je rová a opačná reakce. Za všechny bych bojovala v průběhu tohoto roku a to i za všechny ty hodiny, co jsem seděla sama na obědě, či ustupovala do svého pokoje, psala písničky. Tam byla rovnováha. Rovnováha v mém životě, stejně jako existuje rovnováha na světě.

PRO KAŽDOU AKCI JE ROVNÁ A OPAČNÁ REAKCE. NIKDY NEVÍTE, CO JAK BUDE VYPADAT NA TÉ DRUHÉ STRANĚ, ALE NAKONEC TO VŽDY UVIDÍTE...POKUD SI UDRŽÍTE SVÉ OČI OTEVŘENÉ.

Tomuhle opravdu věřím. Tday to byl jediný telefonát, který byl více než odplata za peklo, které jsem prožívala v šesté třídě. Skákání. Křik. Šílenost. (Táta jen řekl: ,,Vidíš? Říkal jsem ti to. Je pro tebe určená.") Musel jsem letět do Los Angeles na konkurz a/nebo setkat se s Disney vedením nejméně čtyřikrát. Byla jsem příliš malá pro tuto roli. Byla jsem příliš mladá pro tuto roli. Chtěli někoho vyššího. Chtěli někoho staršího. Nebo někoho, kdo lépe zpívá. Nebo někoho, kdo měl tohle všechno. Měli opravdu těžké najít někoho jiného než mě pro tuto roli.

Pracovala jsem a doufala, že pro Hannah udělám to nejlepší a vyhrabu se ze vzpomínek na šikanu v šesté třídě. Bylo mi jedenáct, když jsem byla poprvé na konkurzu. Nyní po roce, mi bylo opravdu dvanáct. No a dále úžasně, neuvěřitelně, nemožně - role byla moje. To byl můj sen asi tak dlouho, jak si mohu jen vzpomenout. Ale kupodivu, skutečně se to dělo. Moje vzrušení nebylo ani tak o tom, co jsem dokázala a kde jsem. Bylo to o útěku. Nepřemýšlela jsem, "Skvělé! Mám roli v Disney show! Konečně jsem něčeho dosáhla! Budu velká hvězda!" Hannah Montana byla něco úžasného, ale namísto toho to byla záminka k útěku od toho, co bylo jehorší období mého života. Byla jsem odhodlána dostat se z Nashvillu před zahájením střední školy. Takže když jsem dostala ten telefonát, byl to pocit, že mě Bůh zachránil z nemožné situace. Moje první myšlenka (po křičení a skákání samozřejmě) byla, odjedu odtud!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama