Naštěstí jsem měla jiný svět mimo školu. Potom, herecká věc byla jen malá část mého života. Když mi bylo šest, dělala jsem závody s roztleskávačkami a na dlouhou dobu to bylo pro mě opravdu všechno. Moje mamka mě v tom podporovala. Bydleli jsme na velké farmě, což bylo neuvěřitelné, ale kolem nás nebyli žádní sousedi a žádné děti, se kterými bych si mohla hrát. Což v mé mysli nebylo zas tak špatné. Milovala jsem zvířata a ráda jsem chodila ven s mím cool velkým bratrem, Tracem (říkám mu Trazz), s mojí úžasnou velkou sestrou Brandi, s mím malým bratrem Braisonem (říkám mu Brazz) a s miminkem Noah, když přišla na svět.
Ale moje mamka chtěla abych měla nějaké přátele kromě koní, slepic a mích sourozenců. Nebyl to příkaz (Dobře, možná v tom malý příkaz byl.) Vzhledem k tomu, že mamka milovala roztleskávačky už jako dítě, chtěla abych se o to pokusila. První den jsem šla na zkoušku. Nebyla jsem z toho nadšená. Prosila jsem: Prosím nedělej mi to. Co je špatného na tom že jsou koně, kuřata a moji bratři mími jedinými přáteli? Nestrhnou mě dolů, nebudou se mi smát, trošku sice zapáchají (promiň Brazzi) ale to je v pořádku. Nejsem povrchní. To nemusí být zřejmé pro můj dnešní život, ale nový lidi kolem mě, mi dělali starosti. Jen pomyšelní, že jsem v místnosti s cizími lidmi, mě v noci strašilo.
Mimochodem, věděla jsem, že můj táta byl na mé straně, s tou věcí okolo roztleskávaček. Cestoval hrozně moc, a tak když byl doma chtěl být s námi co nejvíce. Ale mamka vytáhla své tajné zbraně a tak jsem šla. A protože mamka měla tu správnou cestou, okamžitě jsem si to zamilovala. Roztleskávačky mi zabíraly hodně času. Spoustu. Byla jsem v tělocvičně každý den. Pracovali jsme venku. Prudce jsme klesaly. Trénovali jsme dvě a půl hodiny pravidelně, znovu a znovu. Stala jsem se nejlepší kamarádkou s Lesley a ostatníma holkama z týmu a moje mamka se přátelila s jejich mámamy.
Společně jsme cestovali po soutěžích, pobývaly jsme v motelech, plavaly, dělaly blbosti a naše vlasy a makeup byly neuvěřitelné, intenzivní a extrémní při soutěžích. Byla jsem v tom opravdu až po uši. Jeden čas jsem byla opravdu nemocná před soutěží v Gatlinburgu, Tennessee. Víte, jedna z těch věcí kdy se napijete třeba jen vody a už se vám chce zvracet? Nebylo mi dobře v té době co se konala soutěž. Takže jsem s mojí mamkou strávila celé čtyři a půl hodiny na zadním sedadle auta a snažila se co nejvíce spát a ještě víc spát. Dostali jsme se do hotelu v Gatlinburgu a stále mi nebylo dobře, ale i přesto jsem chtěla soutěžit.
Moje trenérka mi řekla, že neexistuje žádný způsob jak bych to mohla udělat. Snažila se mě zastavit , ale já trvala na svém. Veděla jsem, že bych to mohla udělat, kdybych sama sebe potlačila. Třicet minut, než to mělo začít jsem vstala z postele, osprchovala jsem se a šla k ostatním. Šla jsem pak ven, což je před závodem běžné. Ale udělala jsem to.
Celé to na mě záleželo. Když jsem se dostaka do auta, po každé souteži, moje maminka mi řekla: ,,Tady je tvá trofej" a v ruce jsem měla zářící pohár, na kterém je moje jméno. Když jsem vyrůstala, můj pokoj byl plný trofejí. Všechny od mé mámy, největší a nejlepší fanynka , co kdy holka mohla mít. Neměla jsem osobně zaslouženou každou trofej, ale Gatlinburgovská trofej-vím že záležela na mě.













